Slovensko s příchutí Maďarska

21. 8. 2018
V polovině srpna jsem se se svým přítelem vydala na desetidenní putovní výlet po Slovensku a Maďarsku. Cestovali jsme autem na zemní plyn a pěšky.
První den (11. srpna 2018) jsme vyrazili z Plzně na Děvínský hrad (415 km). Po cestě jsme ještě stihli natankovat plnou nádrž zemního plynu (v Břeclavi) a na první slovenské benzinové pumpě jsme zakoupili dálniční známku na deset dní za 10 €. Jako pokaždé, kdy zavítáme na Slovensko, jsme si neodpustili návštěvu Malacek, v nichž se nachází báječná Plzeňská restaurace. Po skvělých výpečcích se zelím a s knedlíky na páře jsme pokračovali na hrad. Děvínský hrad se nachází na soutoku řeky Moravy s Dunajem. Báječné je, že pod hradem zadarmo zaparkujete. Vstup na hrad činí 5€ za osobu. Celý nemalý areál hradu si návštěvníci procházejí sami. Na hlavním nádvoří se nachází studna s pitnou vodou, kde se můžete zdarma občerstvit. V době naší návštěvy jsme se mohli také vyfotit s různými historickými zbraněmi, vyzkoušet si lukostřelbu a podívat se po okolí dalekohledem – vše bezplatně. Návštěva Děvínského hradu a jeho okolí nám zabrala 2, 5 hodiny a z místa jsme odjížděli nadšeni.
Následně jsme se vydali do Bratislavy. V slovenské metropoli šlo zdarma zaparkovat na parkovišti nedaleko nákupního domu Europa. Odtud je to asi 35 minut pěšky k Bratislavskému hradu. Hrad byl v čase naší návštěvy (17: 00 hod.) již zavřený. Vystoupali jsme alespoň do jeho zahrad, odkud se nám naskytl výhled na celé město. Poté jsme si prošli centrum, promenádu kolem Dunaje a zamířili jsme na ubytování pořízené na bookingu s názvem Student house. Musím přiznat, že jsem z hlavního města Slovenska byla trochu rozpačitá, neudělalo na mě dojem…
Druhý den ráno jsme se nasnídali na pokoji a zamířili jsme do Maďarska. Naše první cesta vedla z Bratislavy do Györu (87 km). Po příjezdu do tohoto nádherného města nás zdejší “domorodec” informoval o tom, že se o víkendu neplatí za parkovné. Aniž bychom to čekali, navštívili jsme město v době, kdy se zde konal barokní festival. Byli jsme okouzleni. Celé město bylo vyzdobeno květinami, na náměstí hrála živá hudba (barokně oděný orchestr), děti se točily na kolotoči z proutěných košíků poháněném ručně, mládež si na náměstí zkoušela barokní hry a hlavolamy, v ulicích se tančily tehdejší tance. Pro českého turistu bylo až s podivem, že se vůbec za nic neplatilo. Ochutnali jsme zdejší zmrzlinu a zamířili jsme do vesničky Balatonudvari (105 km).
V Balatonudvari na nás čekalo ubytování zakoupené opět na Booking.com – House Martha. V Balatonudvari jsme zůstali dvě noci (1 noc – 440 Kč za osobu). Ubytování bylo perfektní – dobře vybavené a čisté (velká koupelna, kuchyňka, posezení venku). Paní hovořila německy a byla velmi ochotná. Nedaleko ubytování byla samoobsluha, kam jsme si chodili pro snídani, 500 m od ubytování se nacházela dobrá restaurace (ceny jako v ČR) a cca 20 minut trvala cesta procházkovým tempem k Balatonu. Zdejší lidé se ostýchali hovořit anglicky, ale všude jsme se bez problému dorozuměli. Trochu nás překvapilo, že se za vstup k jezeru platí (500 forintů za osobu na den). Pláž byla v odpoledních hodinách hodně zaplněná lidmi, ale i tak jsme se zde cítili dobře, jazyková bariéra nám dopřála notnou dávku soukromí.
Třetí den jsme zasvětili odpočinku a koupání na Balatonu. K jezeru jsme dorazili hned v 9 hodin ráno, kdy se otvírala pláž, a zhruba do 11 hodin jsme měli pláž téměř sami pro sebe. K obědu jsme si dali výborný langoš pomazaný zakysanou metanou a posypaný velkou dávkou sýru. Langoš stál 750 forintů. Pokud navštívíte Balatonudvari, nemůžete bez jeho ochutnání žít!
Hned čtvrtého dne jsme vyrazili zpět na Slovensko. Cesta to byla delší (cca 300 km), ale nezabili jsme celý den v autě. Nejprve jsme navštívili město Bánská Bystrica, kde jsme museli dotankovat plyn a poté jsme zamířili na nově opravený hrad Ĺubča. Tento hrad k návštěvě moc nedoporučuji. Jedná se sice o opravenou budovu (dle mého názoru dosti necitlivě), ale neuvidíte v ní téměř nic původního (moc nechápu, proč se za focení v objektu platí zvlášť). Cestou z hradu jsme se zastavili v Kolibě u starej matere, kde jsme si dali kapustnici a halušky s brynzou. Vařili výborně. Jedinou vadou na kráse této restaurace bylo velké množství much, u koliby chovali domácí zvířata. Po obědě vedla naše cesta do Osrblie. Jednalo se o malou vesničku v Nízkých Tatrách, v níž jsme si vyhlédli ubytování na dvě noci. Jednalo se o trochu dražší ubytování, ale chtěli jsme si užít trochu romantiky. Hotel nás zaujal krásným designem pokojů a také svým nemalým wellnessem. Voucher zahrnoval polopenzi, wellness a zapůjčení koloběžek. Vedle hotelu se rozkládala biatlonová dráha, kterou jsme si na koloběžkách projeli. Hotel vřele doporučuji.
Následující den se řídil známým krédem: I cesta může být cíl. Z Osrblie jsme popojeli autem do Trangošky, kde jsme bezplatně zaparkovali. Odtud měly vést naše kroky do poloviny vrchu Chopok a na Vajskovský vodopád. Na cestu jsme se náležitě vybavili: sportovní oděv, pláštěnka, pohorky (bez těch do Tater nejezděte a zásoba pití. Do poloviny Chopku k chatě Kosodrevina jsme z Trangošky přes Srdiečko vystoupali bez problémů. Komplikace nastaly až nad chatou Kosodrevina, Vajskovský vodopád zde totiž vůbec nebyl značen (dnes už se tomu nedivím). Podle mapy.cz měla být trasa z Trangošky na vodopád dlouhá 9 km. Když jsme dle mapy na telefonu došli 6 km za Kosodrevinu (celí bledí strachy, aby na nás nevybafnul medvěd) a podle aplikace to stále vypadalo, že jsme teprve na polovině cesty k vodopádu, vzdali jsme to. Vrátili jsme se stejnou cestou a pohádkovou přírodou (šli jsme národní přírodní rezervací) zpět na chatu Kosodrevina, kde nám uvařili nejlepší zelňačku za celých deset dní. Následoval návrat zpět do Trangošky, kde na nás čekalo auto. Ušli jsme 18 náročných kilometrů, cíle jsme nedosáhli, ale i tak jsme byli nadšení. Příroda je v končinách za Kosodrevinou absolutně nedotčená. Všude kvetou nádherné hořce a nepotkáte ani človíčka. Slyšíte pouze zurčení horských pramínků.
Šestý den jsme se vydali z Osrblie do Košic (205 km). Zaparkovali jsme u firmy Acer, abychom nemuseli utrácet za parkoviště a vydali jsme se do centra (30 minut chůze). Hned po vstupu do historické části jsem byla překvapena. Naskytl se nám pohled na nádhernou pozdně gotickou katedrálu sv. Alžběty a kapli sv. Michala. Kousek za katedrálou se rozprostírá parčík se zpívající fontánou, za níž se majestátně tyčí Státní divadlo, v ulicích se nachází velké množství cukráren, kaváren a restaurací. Prošli jsme si centrum až k soše Maratonce. Poté jsme se vraceli zpět ke katedrále, ale naší pozornosti neunikla cukrárna Aida, kterou můj přítel, rozený na Slovensku, důvěrně zná. Museli jsme si dát banány v čokoládě, které zbožňuje. Musím uznat, že byly dobré. Poté jsme si prohlédli infocentrum, zakoupili pohlednice a vylezli jsme na věž katedrály. Z věže byl krásný pohled na město, ale pro mě byl zajímavější a napínavější samotný výstup na její vrchol. Stoupá se totiž po velice úzkém točitém schodišti a musíte se míjet s protijdoucími lidmi ve výklencích, které jsou od sebe poměrně vzdáleny. Den jsme zakončili přesunem do Michalovec, v nichž jsme se na dvě noci ubytovali u dědečka mého přítele.
Sedmý den byl věnován dřevěným kostelíkům nedaleko ukrajinských hranic. Začali jsme v obci Hrabová Roztoka, která se může pochlubit barokním řecko-katolickým chrámem Bazila velkého. Obec leží na východním svahu Vihorlatských vrchů. Z Hrabové Roztoky jsme zamířili do Šmigovce, kde se tyčí chrám Nanebevstoupení Páně z poloviny 18. století. Chrám je nově opraven (r. 2013). Mě nejvíce zaujal tmavý dřevěný kostel Přenesení ostatků sv. Mikuláše v Ruské Bystré. Chrám pochází z roku 1730 a od roku 2008 je dokonce zasán na seznamu UNESCO. (Od roku 1989 probíhala jeho rozsáhlá rekonstrukce). Posledním dřevěným kostelíkem, který neunikl našim zrakům, byl chrám sv. Michala Archanděla v Inovcích. Tento kostelík byl nejmladší z těch, které jsme viděli, ale to mu neubralo na půvabu. Do interiérů kostelíků jsme se bohužel nepodívali, protože jsme nechtěli obtěžovat zdejší obyvatele, ale dnes mě to mrzí. Na každém kostelíku je vždy uveden kontakt, na který můžete zavolat, když se chcete podívat dovnitř na některý z ikonostasů. Protože bylo velké vedro, věnovali jsme odpoledne koupání na Zemplínské Šíravě. Pokud nemáte rádi davy lidí a chcete si užít koupání ve dvou, doporučuji stranu od Zalužic.
Následující den jsme opustili východ Slovenska a vydali jsme se protáhnout těla do Slovenského ráje (146 km). Před odjezdem jsme hledali trasu, kterou bychom zvládli tak, abychom zůstali celí. Nakonec jsme se rozhodli pro Podlesok. Při příjezdu jsme zaplatili parkovné a následně vstup do Slovenského ráje (1, 5 € za osobu). A šli jsme. Zvolili jsme trasu: Podlesok – Suchá Belá – Kláštorisko – Podlesok. Trasa nám zabrala 4, 5 hodiny, protože zde bylo velké množství lidí a na nejdelší žebřík, který se nachází u vodopádů, jsme čekali 20 minut. První polovina trasy byla náročnější (nic pro ty, kteří trpí závratěmi), ale krásná, druhá polovina byla nenáročná, ale bohužel také nezajímavá. V druhé polovině cesty si můžete vypůjčit kola a kopec sjet, ale vzhledem k nedobrému technickému stavu kol (vrzání, špatné brzdy, absence přehazovačky) to moc nedoporučuji. Na konci trasy jsme navštívili zdejší restauraci, ve které jsme si dali polévku a pokračovali jsme do penzionu Gápeľ v Nízkých Tatrách.
Penzion Gápeľ se nachází v obci Trangoška. Odtud jsme se devátého dne vypravili pěšky na lanovku Chopok-juh. Zaplatili jsme si cestu na vrchol, která stála 15 € za osobu a jeli jsme (pozor při zakoupení cesty se platí záloha za GoPass, kterou dostanete při jeho vrácení zpět). Při cestě na vrchol jsme museli přestoupit na již známé Kosodrevině. Po dojezdu na Chopok jsme vystoupali na nejvyšší bod, odkud byl díky vydařenému počasí krásný výhled na náš další cíl: nejvyšší bod Nízkých Tater Ďumbier. (Ďumbier znamená v překladu ze slovenštiny Zázvor). Chvilku jsme se rozhlíželi, a pak jsme vyrazili na hřebenovku. První polovina cesty byla snadná, ale stoupání na Ďumbier mi dalo zabrat, přeci jen je to hora vysoká přes 2000 m. Ale odměna stála zato. Výhled z vrcholu při dobré viditelnosti byl asi tím nejkrásnějším, co nás za celých deset dní potkalo. Tuto idylku nám bohužel trochu pokazilo velké množství létajících mravenců, kteří okupovali okolí kříže na vrcholu a kousali každého, kdo se chtěl na hoře vyfotit. Z Ďumbieru jsme pokračovali na Chatu generála Milana Rastislava Štefánika. Domnívali jsme se, že to bude krátká cesta, během níž budeme pouze klesat, ale to jsme se šeredně spletli. Kamenitý terén, který byl nahoru dolů, nám dal pořádně zabrat. Když jsme konečně dorazili na Štefáničku, dali jsme si za odměnu naší oblíbenou zelňačku, odpočinuli jsme si na zdejších lavičkách a pokračovali jsme velmi prudkým klesáním zpět do Trangošky. Podle mapy.cz, které nás již podruhé napálily, měla být trasa dlouhá 10, 5 km (3, 5 hodiny). Na mobilních aplikacích jsme však naměřili vzdálenost 23 km. Z vrcholu Chopku jsme vycházeli v 10:05 a do Trangošky jsme se vrátili v 17:30 hodin úplně vyřízení.
Poslední den už byl bohužel návratový, ale cestu domů jsme si zpříjemnili návštěvou Vlkolínce. Vlkolínec je městskou částí slovenského města Rožumberok, která je díky své jedinečné architektuře zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Za vstup do tohoto klenotu sice zaplatíte, ale zážitek a fotografie určitě stojí za to. Do některých chaloupek můžete nahlédnout a v případě, že byste měli čas, lze se zde domluvit i na ubytování. Z Vlkolínce jsme zamířili na hrad v Čachticích, který byl pro mě jako milovníka dějin velkým, ale velkým zklamáním. Těšila jsem se na průvodce, který bude se zapálením líčit hrůzné činy krvavé hraběnky, na strašidelné kulisy a hromadu suvenýrů. Místo toho jsem se dočkala placeného parkoviště, dvoukilometrové cesty do kopce v šíleném vedru a předraženého vstupného na Čachtický hrad, ve kterém nás neprovázel průvodce, jelikož jsme nebyli skupinou nad 10 osob. Viděli jsme holé zborcené zdi bez doprovodných informačních tabulí, jednu dřevěnou sochu Alžběty a místnost s tabulemi, kde si zřejmě měli zapálení zájemci přečíst něco o původu rodu Báthory a jejich znaku. Pokud si nechcete toto utrpení prožít na vlastní kůži a cestovat domů s hlavou plnou otázek, proč není využit takový potenciál této hradní legendy, raději se Čachticím vyhněte.