Prvomájová cesta za energií

1. 5. 2020
Bylo časné ráno, první máj, první máj byl lásky, Keltů a energie čas.
A my jsme nelenili, sbalili si saky paky a vyrazili poznávat nová místa. Naší první zastávkou byly Kounovské kamenné řady. Auto jsme odstavili na lesním parkovišti nedaleko rozcestí Špičák, zavázali malého Kozáčka do šátku a vyrazili po modré turistické značce k barokní myslivně Na Rovinách. Již cestou k myslivně na nás působila keltská atmosféra, neprocházeli jsme sice dubovým hájem, nýbrž bukovým, ale barva čerstvé zeleně a prudší stoupání po úzké pěšince do kopce, udělaly své. Zanedlouho jsme byli u myslivny, v jejíž bezprostřední blízkosti odpočívala kráva i s telátkem, od myslivny jsme pokračovali rozkvetlým ovocným sadem po NS Kounovské kamenné řady. Během průchodu sadem došlo na prvomájový polibek.
Po necelém kilometru jsme je spatřili! Byly tam! Na úzké, dlouhé pěšince vysázeny jeden za druhým. Kounovské kameny! Ten, kdo nestudoval historii na ZČU, nemůže vědět, jaké bylo mé vnitřní nadšení. Tolik jsem o nich slyšela a teď tu byly. Hmatatelné pozůstatky činnosti mých oblíbených Keltů. Dodnes se archeologové a historici dohadují o jejich smyslu či funkci. Ale převládá názor, že Kounovské kamenné řady jsou jakýsi pravěký kalendář, měly astronomické využití. Mezi stovkami kamenů jsou dva nejdůležitější: Gibbon a Pegas, nad kterým byl pozorován západ slunce. I Pegas se nám podařilo v lese najít. Malý Kozáček se na něm dokonce i naobědval. Pokochali jsme se a stejnou cestou pak vyrazili k autu.
Další zastávkou byly docela vzdálené Klobuky. Podle mapy jsem si myslela, že z této vesničky povede naučná stezka mimo silnici až k menhiru Zkamenělý pastýř, bohužel tomu tak nebylo, cesta vedla celou dobu po hlavní silnici, a tak jsme raději zaparkovali rovnou kousek od menhiru a bezpečně po okraji pole k němu došli. Foukal docela silný vítr a hnala se na nás mračna, proto jsme si tohoto 3,5metrového pískovcového krasavce vyfotili, pokochali jsme se pohledem na horu Říp a rychlým krokem vyrazili zpět k autu.
Poslední zastávkou byl nedostavěný klášter v Panenském Týnci. Nádhera! Už samotné fotografie na mě vždy působily magickým dojmem, ale vidět to na vlastní oči je opravdu něco. O Panenském Týnci se dokonce tvrdí, že je to místo nabité léčivou energií. Křížící se zóny léčivé energie prý způsobují pocit dobré nálady a radosti ze života, dokonce odstraňují i depresivní stavy. Mně jako historika však mnohem více ohromil pohled na rozestavěný chrám Panny Marie. No řekněte sami, už jste to někdy viděli? Rozestavěný chrám? Rozestavěné pilíře a portál? V představách jsem se hned ocitla ve středověku. Rušilo mě pouze velké množství přítomných lidí. Dovedu si představit, jak působivá by mohla být návštěva pouze ve dvou lidech. Možná se to někdy poštěstí…