Kouzelné Vysoké Tatry

30. 4. 2018
Poprvé jsem odjížděla na Slovensko bez velkého očekávání, ale byla jsem velice příjemně překvapena. Nádherná krajina, krásné památky, náročné výšlapy, příjemní lidé a dobré jídlo. Byla to zkrátka láska na první pohled…
Nápad na cestu do Vysokých Tater nevzešel ani tak z mé hlavy, jako z hlavy mého přítele. Dostala jsem totiž za státnice pobyt na dvě noci v hotelu Avalanche, který se nachází v obci Štôla‎. Hotel byl moc hezký, ale doporučuji ho navštívit hlavně v případě, že podniknete cestu autem. Štôla‎ není nejlepším výchozím bodem. Protože mi přišlo líto jet takovou dálku kvůli dvěma nocím, prodloužili jsme si pobyt ještě o jednu noc, kterou jsme zakoupili na bookingu, jednalo se o penzion Kukučka v Tatranské Štrbě. Přestože nešlo o luxusní ubytování, velice ho doporučuji, jelikož se nacházelo nedaleko zubačky a vlaku.
Na cestu jsme vyrazili 27. dubna 2018. Z Plzně jsme nezamířili hned do Štôly. Jako učitelku dějepisu mě velmi zajímal archeologický skanzen Havránok, který se nachází na krásném místě nad přehradou Liptovská Mara. Jedná se o místo, které je zasvěceno hlavně době laténské (mladší době železné). Z Plzně k Liptovské Maře je to asi 580 km. Na slovenských hranicích jsme zakoupili dálniční známku a dále cesta probíhala bez komplikací. Když jsme dorazili na místo, podívali jsme se k přehradě a následně jsme vystoupali do skanzenu. Vzhledem k tomu, že byl konec dubna, nikdo zde nevybíral vstupné. Prošli jsme si Havránok, který opravdu stojí za vidění, a vydali jsme se hledat restauraci. Náhodně jsme zastavili u koliby, která nás zaujala svým vzhledem, jmenovala se Hotel Koliba Gréta. Objednala jsem si halušky se zelím a přítel pirožky. Obě jídla nám velmi chutnala hlavně díky domácí slanině. Po obědě už jsme zamířili do Štôly. Ubytovali jsme se, prošli si vesničku, zašli na večeři, která byla zahrnuta v ceně ubytování a šli jsme spát.
Druhý den nás čekal již delší výlet a konečně také nějaké to chození. Po snídani jsme zamířili do Tatranské Štrby, kde jsme zadarmo zaparkovali u vlakového nádraží, a vyrazili jsme pro jízdenky na zubačku. Cesta na Štrbské pleso stála 1 €. Chvíli jsme čekali, protože zubačka jezdila jen v celou hodinu, ale dočkali jsme se. Po příjezdu do stanice Štrbské Pleso jsme ještě kousek popošli k samotnému jezeru. Okolí Štrbského plesa je velice zaměřeno na turisty, všude jsou stánky se suvenýry, hotely, parkoviště, ale samotné pleso stojí za vidění.
Ze Štrbského plesa jsme se vydali na Popradské pleso. Celou cestu jsme šli do strmějšího kopce a konečně jsme měli pocit, že jsme opravdu v horách. Kamenité cestičky, krásné výhledy, zbytky sněhu, horské pramínky…
Na Popradské pleso jsme zvolili trasu po červené turistické značce, která měřila 5 km. Při příchodu k jezeru se vám naskytne kouzelný typicky tatranský pohled na vodní plochu, za níž jsou hory. Krása. U plesa jsme se občerstvili ve zdejší dřevěné restauraci, obešli jsme ho, i když nám to trošku klouzalo (všude byl ještě sníh a led) a vyrazili jsme zpět ke Štrbskému plesu. Tentokrát jsme však zvolili cestu po zelené turistické značce, která vedla kolem Hincova potoka. Cesta měla opět 5 km a terén byl z kopce do kopce. Od Štrbského plesa jsme nejeli zpět zubačkou, ale šli jsme do Tatranské Štrby pěšky. Cesta vedla převážně kolem kolejí zubačky, ale i tak stála za to. Měřila také 5 km a samozřejmě se šlo z kopce. Porozhlédli jsme se po Tatranské Štrbě, zjistili jsme, kde budeme další den spát a vyrazili jsme zpět do Štôly.
Následující den jsme zaparkovali za poplatek v Tatranské Lomnici nedaleko nádraží a vyšli jsme na nejnáročnější túru v mém životě. Z Tatranské Lomnice na Skalnaté pleso normální lidé jezdí lanovkou (zvláště v dubnu), ale my jsme šli pěšky. První část trasy z Lomnice na místo zvané Štart (přestupní stanice lanovky) měřila 3, 6 km a jednalo se o prudší stoupání, ale od Štartu na Skalnaté pleso už to bylo brutální stoupání celé 3 km. Trasa vedla přímo pod lanovkou, na sjezdovce, po které jsme šli, ještě ležel sníh. Nejenže jsme tedy prudce stoupali, ale také jsme se klouzali a zabořovali do zbytků sněhu.
Nakonec jsem se s vypětím všech sil na Skalnaté pleso vyšplhala a jsem za to moc ráda. Porazila jsem sebe sama a odměna v podobě krásného výhledu na náš již maličký výchozí bod Tatranskou Lomnici stál za to. Po chvilce odpočinku jsme se šli podívat na známou kabinkou lanovku, která objednané lidi vyváží na Lomnický Štít. Byla to krása, určitě ji musíme také někdy vyzkoušet. Posvačili jsme na kameni u plesa, během svačiny nás z vody sledovala žabka a vyrazili jsme k dalšímu cíli, kterým byl Hrebienok. Cestička na Hrebienok byla vyskládaná z kamenů a dlouhá 5, 9 km, chvilku se stoupalo, chvilku klesalo. Šlo se kolem skal, menších vodopádků, přes Studený potok, ale také poměrně polámaným údolím. Když jsme konečně na Hrebienok došli, vyfotili jsme se se sochou medvěda a pak nás čekalo ještě 2, 5 km z kopce do Starého Smokovce. Ze Starého Smokovce jsme pak jeli vlakem do Tatranské Lomnice a pak už autem do Tatranské Štrby, kde na nás čekal nový pokojíček.
Poslední den, mi byl splněn můj dlouholetý sen. Viděla jsem Spišský hrad. Hned pod hradem se nechá zadarmo zaparkovat. Cesta z parkoviště na hrad trvá jen 5 minut pěšky. Vstupné na tento historický skvost (památka UNESCO) stojí 8 €. Na hradě jsme zůstali 2 hodiny, než jsme všechno prošli, jedná se totiž o nejrozsáhlejší hradní zříceninu ve střední Evropě. Prostory hradu si můžete projít buď bez průvodce, nebo s audio-průvodcem. WC je k dispozici zdarma a je zde i možnost občerstvení a samozřejmě i nákupu suvenýrů. Když budete mít štěstí, uvidíte dokonce i sysly, kteří se ukrývají v travnatých plochách hradu. Ještě jsme se zastavili na poště ve Spišském Podhradí, abychom poslali pohledy z cest a zamířili jsme zpátky do Čech.
Neváhejte a do Vysokých Tater se vypravte. Dáte si trošku do těla a nebudete se chtít z krásné přírody vracet domů.